501st legie kapitola 9
Kapitola 9: Poslední boj
„Opouštíme atmosféru, držte se pánové!“ vyštěkl ostrým hlasem Mynock.
„Nemůžeš trošku přidat? Nerad bych ti připomínal senzory toho Victory...“ prohlásil trochu nervózně Hiss Dalkwalker.
„Hej! Mě nemusíš připomínat republikovou výbavu! A ne, s touhle obilnou krabicí to rychleji nejde.“
„Výborně, příště jdeš loď hledat ty! Dafkine, běž k dělu!“
„Ehm... Zapomněl si? Obilná krabice, vzpomínáš? Na obilných krabicích nejsou děla.“
„Hrozně vtipný. Radši nás z toho dostaň, Mynocku!“
Nákladní bárka však již byla zpozorována. Křižník okamžitě otočil svá děla a začal střílet.
„Ještě že je ta loď tak malá, že nás netrefí ani kdyby...“ Trup se hrozivě otřásl a začaly varovně blikat kontrolky.
„Kdyby...?! Aha, kašli na to. Vypustili ARCéčka!“
Plátování bylo naštěstí dostatečně pevné, zřejmě vyztužené proti rychlým pirátským přepadům. Vydrželo tak první salvu...
„Další plán?!“
„Tohle bude trochu problém... Pozor!“ Poslední slovo klon vykřikl automaticky, i když jim právě nehrozilo nebezpečí. Těsně za lodí totiž došlo ke třem explozím, trhajícím na kusy... jejich protivníky! Malá loď nápadného designu námezdních lovců se prořítila kolem kokpitu, zanechávajíc za sebou jen mračno trosek.
„Ať je to kdo chce, ten chlápek se mi líbí.“ zavrtěl obdivně hlavou Hiss. „Dafkine, zkontroluj našeho Zabrackýho spolucestujícího.“
„Jasně.“
„Máme teď trochu času.“ řekl přeškrceně Mynock. „Křižník už na nás nedostřelí a stíhačky se baví s naším zachráncem. Takže, kam poletíme teď?“
„Proč tuhle otázku slyším tak často, většinou po zničení našeho staršího úkrytu?“ zavrtěl Correlian hlavou. „Měli bychom si o tom promluvit i s Dafkinem.“
„Ehm... řekl jsem trochu času. Podívej, náš neznámý kamarád už se taky vypařil. Hádej po kom teď ty ARCéčka půjdou?“
„No dobrá... Přemýšlím, přemýšlím...
„Přemýšlej, přemýšlej rychlejc!“ přecházel Mynock z normálního hlasu do čím dál paničtějšího.
Oba strnuli hrůzou v momentě, kdy všechny zbývající stíhače naráz vypustily všechny své rakety. „Kapitáne?“ zašeptal pištivě Hiss.
„Ou. Ten kurz?“
„Kašli na to, prostě letíme!“ zařval Correlian a bezmyšlenkovitě udeřil tlačítko hyperprostorového pohonu.
„Dělej, dělej, dělej...!“
„Seš blázen!“
Tři vteřiny do nárazu. Dvě. Jedna. Půl. A pak nákladní loď zmizela v černých hlubinách vesmíru.
Pár okamžiků bylo ticho, než se odvážili vydechnutí. „Jsme volní!“ zaradoval se Hiss Dalkwalker.
„Jo. Teď je otázka kde to vlastně jsme volní? Když už jsme u toho, abych vypnul ten hyperpohon, než přistaneme v nějakém slunci...“
„Počkej... Rád bych se podíval kam to vlastně letíme.“
„Prosím.“
Oba se naklonili nad navigační konzoli a se zájmem si ji prohlédli. Ihned poté se dostavila Mynockovo reakce: „To ne!“
Hiss ovšem nebyl vůbec přesvědčený. „Tattoine. Co lepšího si přát, když se chceš schovat před impériem?“
„To radši další kolo s Vaderem!“
„Co ti na té planetě tak vadí?“
„Jedno slovo, chytráku: Huttové.“
* * *
Darth Vader znechuceně odkopl mrtvé tělo námezdního lovce Almesta Gruumplena. Celkem správně si vyložil situaci, která se u vraku Ebon Hawku IV odehrála. Z hloučku klonů za ním vystoupil kapitán Úhoř, aby sám zhodnotil pohledem okolí a prohlásil: „Zklamali. Oba dva.“
„Omyl. Oba byli zasaženi ze zadu.“
„Hmm... Nejspíš práce mého starého velitele, Mynocka.“ uvažoval Úhoř.
„Správně, kapitáne.“
„No, stejně jsme zvítězili. Odboj byl rozdrcen. Nezáleží na tak malé skupince.“
„Rozdrcen, kapitáne? Ne. Odboj ještě ani nevznikl. Tuhle galaxii čeká válka. Cítím to. Opravdový galaktický konflikt.“
„Co uděláme s nimi?“ ukázal Úhoř na vrak Ebon Hawku.
Temná postava chvíli mlčela. Pak řekla: „Co bychom s nimi měli dělat? Máme nové rozkazy od Dartha Sidiouse.“
* * *
Trvalo velice dlouho, než se dvojice Mynock a Hiss Dalkwalker přestala hádat o současném kurzu. Dokonce se tak stalo jen proto, že za nimi přišel Dafkin a oznámil: „Kapitáne, Von-Mal s vámi chce mluvit. To okamžitě utichli a překvapeně na něj pohlédli. Čekali že Zabrak jen tak něco neřekne. „Myslím že něco osobního.“
Když klon vešel do jedné z dvojice kajut, spatřil známého na posteli u protější zdi, s řeznou ránou ovázanou několika obvazy. Dveře se za ním zavřely. Postoupil o dva kroky vpřed.
„Mynocku...“ vydechl Von-Mal.
„Jsem tady. V pořádku?“
Zabrak se chtěl zasmát, ale vyšlo z toho jen přidušené zachraptění. „Vypadám snad na to? Já... Chtěl jsem s tebou ještě mluvit. Omlouvám se. Za tu střelbu.“ Tentokrát se mu malý úsměv podařil.
„Ty? Hele, já si za to můžu sám. Promiň, já jen netušil kdo to byl... Jak to na tom Venatoru Eiba Shino vlastně tehdy přežila?“
„Byl jsem hlupák. Celou dobu byla imperiální agentka... Nemohl... jsem tomu uvěřit, ale je to nejspíš pravda.“
„Proč?“
Zabrakovo tělo se sevřelo v bolestné křeči. Ušklíbl se a odpověděl: „Zastřelil jsi ji dřív než mohla něco říct. Poslední bylo: Promiň.“
„Je mi to líto.“
„Co... Jak to vlastně dopadlo?“
„Dobře, Von-Male. Zvládli jsme to.“ Pašerák by mu ale neuvěřil, ani kdyby provinile nesklopil oči, jak to udělal.
„Všichni?“ zeptal se naléhavěji.
Kapitánovi se sevřelo hrdlo. „Ne. Všichni ne.“
„Kd... Kdo?“ dostal ze sebe spolu s trochou krve Von-Mal.
„Neyo... to nezvládl. Víc nevím. Museli ho dostat stormtroopeři. Taky konzul jedi. Nevím... Chtěl zabít Vadera. Nevím jestli uspěl.“ zavrtěl svěšenou hlavou.
„Co myslíš?“
„Já... já nevím. Skywalker byl mocný a teď... Já vůbec nevím co bude!“ řekl přeskakujícím hlasem.
„Klid... Dobře... to dopadne.“
Upřeně si pohlédli do očí a Mynockovi nečekaně ukápla jedna slza. Bylo toho na něj za poslední dobu moc. „Děkuju. Teď si vzpomínám...“, vytáhl zpoza opasku malou krychličku, „Chtěl abys opět dostal tohle.“
„Můj... holocron? Z Coruscantu?“ zeptal se Zabrak roztřeseným hlasem.
„Jo. Na, je zase tvůj.“ přikývl Mynock.
Von-Mal už pro něj natahoval ruku. Kapitán mu ho do ní chtěl vložit, Zabrak však náhle ucukl a zavrtěl hlavou. „Mě už je k ničemu. Vždycky byl. Já... Viděl jsem jen ty peníze co mi za něj někdo dá. Myslel jsem jak jsem chytrý... Vždycky. Ukrást holocron, zbavit se Vadera a pořádně vydělat...“
„A to jsi neviděl mě ve středu Klonových válek.“ usmál se voják. Huttové, Neimoidiani, Chissové... Když sem odešel z armády, nepochytil jsem zrovna dobré způsoby.“
Von-Mal zavřel oči. „To jsem vůbec nevěděl.“ Zněl klidně, jakoby pomalu usínal. „Nech si ten holocron. Dej ho správnému člověku...“ A jeho hlas se vytratil.
Mynock zpozoroval, že zpod obvazu začíná kapat krev. Byl úplně rudý. Probral se ze zamyšlení, do kterého ho jejich rozhovor dostal a rychle otevřel dveře. „Dafkine! Hissi! Rychle sem! Omdlel!“
Do minuty u něj stáli všichni. Muun čistil ránu, Hiss se prohrabával malou krabičkou s léky, hledajíc něco, co by Zabrakovi mohlo pomoct. A Mynock právě dostal spásný nápad. Možná.
„Zkusím... Zkusím kontaktovat jednoho starého přítele. Z Klonových válek, pašeráka. Mohl by nám poradit.“ Jeho druzi nic nenamítali a tam náhle plný naděje doběhl na můstek. „Doufám že to číslo bude ještě fungovat.“ zabručel.
Dlouhé vteřiny čekal. Desítky vteřin. Minuty. Pak se ale rozsvítil hologram a na něm stál jeden muž, kterého poznal, když s Ainkhou odešel od Velké armády.
„Zdravím, Qennto.“
„Mynocku?! Zatracenej prevíte, tak dlouho jsme spolu nemluvili!“ Usmál se pašerácký kapitán (z knihy Mezigalaktická výprava, Mynock se s ním seznámí v knize Mynockův příběh odehrávající se za klonových válek, která teprve vznikne, poznámka autora).
„Jo, taky tě rád vidím, ale teď potřebuju rychle pomoct.“
„Hmm... Dobrá, příteli. Co potřebuješ? Jsem teď tak trochu z dosahu.“
„Jeden známý... umírá. Slyšel jsem že jediové mají léčivou moc.“ obrátil k hologramu prosebně oči.
„Možná fáma, možná pravda, to ti nepovím. Každopádně jediové jsou teď poněkud... Vzácní.“
„Je pravda, že jeden jedi žije stále na Tattoinu?“
Holografický obraz se zamračil. „Odkud to víš? Je to nebezpečná informace. Pokud se dostane do oběhu, pro dotyčného jediho by to nemuselo být zdravé.“
„Na tom nezáleží! Prosím, řekni mi, je to pravda?!“
Qennto se zazubil. „Jo, je to pravda. A vím mnohem víc. Žije poblíž městečka Anchorhead. A dokonce vím, jak se jmenuje. Tuším že jsi ho také potkal.“
„A?“
„Je to Obi-Wan Kenobi.“
* * *
Obi-Wan se právě vracel z klasické obhlídky okolí ke svému skromnému domku. Pokud někdo dokázal najít v Anchorheadské poušti nějaké jedlé rostliny, pak to byl on. Když ale zpod své kápě zahlédl přistávat malou nákladní loď, tušil, že na přípravu polévky nebude mít moc času.
Zamkl dveře, světelný meč si zastrčil pod plášť, a šel přivítat hosty, kteří podezřele přesně věděli, kde žije.
Plavidlo přistálo a po rampě seběhli dva lidé. Jeden z nich byl ale klon! Téměř vytasil svůj meč dřív, než si uvědomil, že nově příchozí mu nechtějí ublížit.
„Obi-Wan Kenobi, pane?“ zeptal se klon. Oba muži byli neozbrojeni, jak si všiml. To vždy značí dobrý úmysl.
„Dávám teď přednost jménu Ben.“ prohlásil suše, když vycítil že lhát nemá smysl. „Kdo se ptá?“
„Generále Kenobi, potřebujeme vaši pomoc.“
Zavrtěl hlavou. „Nejste z impéria. Kdo ale pak vlastně jste?“
„Jsme povstalci. Náš kamarád byl raněn v boji s impériem.“ převzal slovo Hiss. „Já jsem Hiss Dalkwalker z Correlie, tohle je bývalý kapitán Mynock z Velké armády.“
„Velké armády republiky. Nesloužím impériu, generále.“ opravil Mynock.
Obi-Wan se bolestně ušklíbl. Nikdy nechápal jak mohou jednotliví kloni být tak jiní. Ani jeho oblíbený velitel Cody se nerozpakoval provést rozkaz 66.
„Jak jste mě našli?“ zeptal se. Když se oba muži chtěli dát do popisu, prostě mávl rukou a řekl: „To je jedno. Ukažte mi toho raněného.“
Kapitán odběhl a spolu s Muunem pak vynesli na starých, primitivních látkovo-plastoidových nosítkách Von-Mala. Jedi jediným pohledem zranění zhodnotil a zamračil se. „Je to vážné. Doneste ho dovnitř.“
* * *
Na Tattoinu už byla noc. V malém krbu hořel oheň, na posteli vedle ležel Von-Mal. Všechny Kenobiho obvazy, bylinky, ani Síla nebyly schopné Zabrakovi pomoct. Jedimu se na čele perlil pot, jak se snažil svými schopnostmi pomoct. Mynock mohl jen nečině sedět vedle a přihlížet.
„Má příšernou horečku a ztratil moc krve. Potřebuje mnohem lepší pomoc. Možná... Možná v lékařském centru na Coruscantu...“
„Jenže to je teď v rukou nepřátel.“ pokýval chápavě Mynock hlavou.
„Nemůžeme pro něj nic víc udělat. Dostalo se mu třikrát lepší péče, než jakou by zajistila bactová nádrž... Ale nevím, jestli to pomůže...“
„Děkuju za to, co pro něj děláte.“
Kenobi se usmál. „To měla být práce jediů. Teď vidím jak jsme sešli z cesty. Celá tahle galaxie. Rád se teď držím stranou toho všeho.“ Pohlédl na raněného. „Nechám vás o samotě. Půjdu si promluvit s Correlianem a Muunem do vaší lodi.“ Zvedl se a odešel.
Seděl tam tak snad celou věčnost. Hluboce zamyšlený pozoroval přítele bojujícího o život. Za poslední týdny jediná příležitost pořádně si to urovnat v hlavě. Zpětně všechno před Muunilistem přestávalo dávat smysl. Boj se separatisty, možná miliony mrtvých, neměly absolutně žádný efekt. Vše byla císařovo hra. On sám mu pomáhal zničit zbytek toho dobrého. Až od jeho „zrady“ začal chápat za co bojuje. Nebyly žádné rozkazy. Jen jeho vůle. Vůle bojovat za dobro a za přátele. A i tady selhal...
* * *
Von-Mal se už neprobudil. Ráno když Mynock zjistil, že leží již jen u prázdného těla, teprve pak když ho vynesli ven, Obi-Wan sehnal palivo na hranici a všichni sledovali, jak Zabrak hoří, si začínal uvědomovat, že neselhali. Jak by jediové řekli, šlo jen o úhel pohledu. Boj za správnou věc nebyl nikdy selhání. Netušil, jestli byl zničen Vader, nebo kolik zabili nepřátel. Netušil ani, kolik padlo přátel. Ale ukázali, že zde stále ještě je vůle bojovat za svobodu. Impérium mohlo potlačovat jednu vzpouru za druhou, ale, jak byl sám svědkem, vždy se objeví nová, zatímco příznivců imperátora bude ubývat. Jeho pád byl nevyhnutelný. A oni, v čele s Von-Malem a Mynockem udělali první krok.
Obi-Wan k němu přikročil a řekl: „Je mi líto, že jsem nemohl udělat víc.“
„Co teď?“ zeptal se Mynock.
„Já? Já se vrátím a udělám si polívku z těch včerejších kořínků.“ zasmál se. „Co budete dělat vy je jen a jen vaše volba. Buďte ale opatrní.“
„Budeme. Slibuju.“
Komentáře
Přehled komentářů
Škoda, že to nepřežil Von-Mal, ale líbilo se mi to završení příběhu s Obi-Wanem, snad se brzo dočkáme Mynocka :D
....
(Nero, 18. 11. 2010 10:12)